Vánoce, Vánoce přicházejí

Chystáme se na první Vánoce se synem! Hrozně moc to prožívám, nemohu se dočkat. Minulý rok jsem každý den čekala zda budeme pod stromečkem dva a pes nebo tři a pes. Náš chlapeček se rozhodl narodit se skoro na termín porodu a nakonec se narodil na narozeniny mé babičky, přesně, jak jsem si přála. Přála jsem si mít fotku miminka se stromečkem, takže přesto, že byl stromeček už úplně suchý a nebyl už ani trošku pěkný, tak na našeho chlapečka počkal! Fotky jsem se dočkala a Vánoce jsem trávila s obřím pupkem a na kontroly do porodnice jsem jezdila mezi svátky a i na silvestra :)
Letos usedneme po stromeček ve třech se psem. Těším se, že to budou ty nejkrásnější Vánoce. Dostala jsem mnoho rad, ať nečekám, že to bude úžasné, že všechno bude nakonec jinak, ale já vím, že to bude kouzelné! Protože jsme rodina! Já, můj milovaný manžel a náš chlapeček.
Tak jako už skoro rok chodím do obchodů a skoro nikdy nekoupím nic sobě, ale vždy něco koupím pro Josífka, tak teď je tomu stejně s dárky. Jasně, dárky nosí Ježíšek ale my mu chceme trochu pomoc. Vím, že je úplně jedno, co za dárky syn dostane, protože největší radost bude mít z mašliček a balících papírů, ale to mi vůbec nevadí, stejně mu chci koupit ty nejkrásnější dárky a přeji si, vytvořit mu ty nejkrásnější Vánoce. Takové, které umí vytvořit moje maminka! Takové Vánoce, na které bude vzpomínat i v dospělosti. Děláme si legraci, že Josífkovi pod strom zabalíme toaletní papír, papírové kapesníčky a štětku na WC, protože to jsou teď u nás ty TOP hračky, ale budu doufat, že ho alespoň jeden dárek zaujme.
Můj muž říká, že jsem asi jediný člověk, který si kupuje CDčka. Vždycky si nějaké pěkné ze stojanu v Alberťáku vyberu :) Vánoční koledy u nás zní několik týdnů před Vánoci a nikdy se jich nenabažím. Těším se na zapálenou svíčku a provoněný byt cukrovím. Letos to chtělo strategii, takže vymyslet, jak a kdy budu péct a co budu péct. Letos tedy jedeme na vlně zdravého cukroví, aby mohl ochutnat cukrátka i Josífek a ráda si je dá i maminka, přeci jen už netahám těhu pupek a další kila navíc opravdu nechci!
Postupně si zvykáme na nové role. Jsme rodiči a už to nebude žádné koupíme, dáme apod. Dárky přeci nosí Ježíšek! Vymýšlíme tedy jak a kdo bude zvonit zvonečkem. Kdy půjdeme na procházku a jak Ježíšek umístí dárky pod stromeček. Nikdy jsem nezažívala hezčí období.
Vím, jistě že letošní Vánoce budou nezapomenutelné. Přeji i Vám ty nejkrásnější Vánoce. Pokud se můžete těšit společně s dětmi, tak se snažte uchovat si v paměti rozzářené oči u ozdobeného stromečku, zapamatovat si chuť cukroví a zanechat si vůni provoněného domova! Nejvíc u srdíčka v pochmurný den zahřálo unavenou maminku slůvko mého muže : tvůj vanilkový rohlíček je nejlepší! Děkuji!

místo mozku mlíko

Vůbec jsem netušila jaká je kojení dřina. Stejně jako jsem toužila po přirozeném porodu, toužila jsem kojit. Bylo mi jasné, že to nebude tak lehké, jak jsem si představovala. Ale netušila jsem kolik bolesti a bezesných nocí mi kojení přinese.
Věděla jsem, že moje prsa nejsou pro kojení ideální, tak jsem nelenila a hned zkraje těhotenství jsem vyhledala kurz kojení s laktační poradkyní. Byl velmi přínosný a já jsem opravdu ráda, že jsem jej absolvovala. Na kurz jsem šla hlavně proto, aby mi LP prsa vyšetřila. Z kurzu jsem odešla plná dojmů, nových poznatků a zakoupila jsem si formovače. Které jsem pečlivě nosila i v létě, kdy bylo vedro a dusno.
Když mi naše PA Jára ještě na porodním sále přiložila syna k prsu, byla jsem nejšťastnější mámou. Syn sál a já doufala, že máme vyhráno! Netušila jsem ale, jaká dlouhá cesta je před námi. Do postýlky určené pro novorozence jsem k oblečkům a plenkám dostala kloboučky. V tu chvíli jsem netušila, že to budou moji "kamarádi" pro mnoho následujících dnů.
Na svůj pobyt v porodnici vzpomínám jako na dny na hotelu. Měla jsem krásný, útulný a čistý pokoj. Dostala jsem najíst a o nic jsem se nemusela starat. Jen o sebe a můj uzlíček štěstí. Trochu jsem se tedy obávala, jaké to bude, až si nás tatínek přiveze domů.
Myslela jsem si, že syn přibírá na váze. Kojila jsem pravidelně, každé dvě nebo tři hodinky. Užívala jsem si pocit štěstí a tělo si zvykalo na nevyspání. Co mi ale ubíralo sílu, byla bolest hlavy, která netrvala dny, ale týdny. Jediné vysvobození byly procházky s kočárkem, navíc syn v kočárku krásně spinkat a já jsem dýchala čerstvý vzduch. Horší byly ovšem zimnice a teploty, které mé šestinedělí provázely. Když jsem byla těhotná neměla jsem den, kdy by mi byla zima. Stále jsem větrala, spala s otevřeným oknem a lehkou peřinou. Že jsem nedopla kabát nebo bundu mi bylo úplně fuk.
Jaké překvapení ovšem nastalo, když mi pediatrička oznámila, že náš syn vůbec na váze nepřibírá, naopak stále ubírá. Připadala jsem si jako matka, která své dítě trápí hlady. Jsem přeci ale matka lvice a tak jsem se neschovala do písku, ale rozhodla jsem se, že budeme bojovat a ten boj vyhrajeme! Verdikt paní doktorky byl jasný, buď přiberete nebo nástup do nemocnice. Věděla jsem, že vše tkví ve špatné technice kojení. Ještě z čekárny jsem proto volala laktační poradkyni paní Evu. Telefonní číslo jsem měla uložené v mobilu. Měla jsem štěstí a hned odpoledne se u nás zastavila. Stačilo tak málo, pouze vyměnit velikost našich "kamarádů" kloboučků a syn spokojeně sál, polykal, až se zajíkal.
Kvůli nízké váze našeho syna jsem byla nucena kojit každé dvě hodiny ve dne i v noci. Myslela jsem, že usnu ve stoje, byla jsem tak strašně vyčerpaná! Připadalo mi, že opravdu nedělám nic jiného, než že kojím. Byla jsem ráda, že jsem se dostala ven na krátkou procházku. Věděla jsem, že musím vydržet. Seděla jsem v kojícím křesle, kojila jsem a po tváři mi stékaly slzy bolesti. Nemohla jsem se na svého syna ani podívat. Bylo mi ze všeho zle. Manžel mi pouštěl seriál přátelé, ale jak jsem se mohla soustředit na titulky?!? Nechápal, že se zvládnu dívat pouze na, pro něj nesmyslnou ulici a ordinaci. Tyto dny jsem svého syna nazývala bojovníčkem. Věděla jsem, že to paní doktorce "natřeme".
Každou kontrolu jsem na něj byla pyšná, jak krásně přibírá a za každou návštěvu jsem mu něco koupila :) Když jsem byla těhotná, odměňovala jsem se také, byla jsem na sebe pyšná, že těhotenství zvládám. Stejně tak jsem pyšná, že jsem dobrá máma. Alespoň doufám.
Sice nejsem ani po 10 měsících spokojena se svou váhou. Sice nesnáším svoje strie na břiše. Sice už nikdy (doufám,že ano) nebudu vypadat jako před těhotenstvím. Za to dobře a dlouho kojím. Myslím, že to je mnohem důležitější. Mám totiž šťastné dítě.
Asi budu psát o kojení na pokračování :) ještě bych toho chtěla napsat mnoho, tak zase příště. Jen jednu cennou radu mi dovolte milé maminky. Nebuďte své uzlíčky v noci na kojení. Když dítě spí, tak spí. Nabízejte prso kdykoliv si o něj miminko řekne a ke kojení se klidně vracejte. Neznamená přeci, že když dítě určitou dobu např.přes den nekojíte, že tomu zase nemůže být jinak. Mateřské mléko je totiž lék na všechno.

První nemoc a hned šestá

Přeji si všechna trápení snášet za syna. Žádné dítě by nemělo být nemocné. Naší první "velkou" nemocí byla rýma. Několik nocí jsem prospala se synem na hrudi. Jen tak se mu dobře dýchalo. Kdykoliv jsem ho položila do postýlky, tak se rozplakal. Druhou nemocí byl kašel. Nevím, co bylo horší, zda rýma nebo kašel, oboje se zdá jako banalita ovšem pro malé dětské tělíčko je to vele nemoc.
Nyní nás potrápily zuby a do toho šestá nemoc. Dokud se na malém dětském tělíčku neobjevila vyrážka vůbec jsem o šesté nemoci nevěděla. Za to vím, že jsem se už mnoho nocí nevyspala. Za trochu spánku, šla bych světa kraj... :)
Vzpomínám na dobu po porodu, kdy jsem s plačtivým uzlíčkem objednávala potraviny z Tesca. Pečlivě jsem vždy rozbalila syna z péřové zavinovačky, přebalila jej a poté nakojila a pak houpala v náručí a uspávala. Nechápu, proč jsem se vyčerpávala přebalováním před každým kojením. Zbytečně jsem syna probudila a aktivovala :) Tuto radu si už k srdci brát nebudu. Zavinovačku jsem vždy pečlivě načechrala, zavinula chlapečka, uspala a vrátila do Mojí první postýlky. Tu postýlku jsem milovala a byla to ta nejlepší volba. Půjčení této postýlky je k nezaplacení!
Nyní jsem ráda, když se ráno probudím bez modřin :) Ano, vždycky jsem si přála, aby syn spal ve své postýlce. Ano, vracela jsem ho po každém kojení svědomitě do postýlky. Jenže realita je jinde. Po týdnech, kdy jsem kojila každou hodinu jsem změnila názor. Teď se nacházím ve fázi, že mi je jedno, kde syn spí. Ale hlavně když spí. Tolik proplakaných nocí  je za námi. Doufám, že už ani jedna není před námi!
Myslela jsem si, že čím bude syn starší, tím lépe bude spát. Nyní vzpomínám na noční nákupy z Tesca přes internet a opět v noci spím v sedě a houpu v náručí milované dítě. Změna tu je už to není novorozenec ale 10 měsíční turbo Pepina :)
Jeho úsměv mi dodává energii, slunce, které potřebuji. Tak prosím slunce sviť! A Nákupy rozhodně ne přes internet. Každá maminka na mateřské se chce dostat mezi lidi a i nákup je skvělá příležitost.

Zuby jako perličky

 Syn spokojeně oddechuje v postýlce a já mohu psát. Celé dny neřeším nic jiného, než zoubky. Trápí syna a tím pádem i maminku. Opět jsem si vzpomněla na slova kamarádky. Pokud je dítě zdravé je to paráda, když onemocní to je teprve"něco". To "něco" není nic závažného, prostě se nám "jen" klubou zuby. Ty zuby na které jsem se těšila. Ten první zub, který jsem vyhlížela a těšila jsem se, že si za něj koupím šaty. Šaty jsem si koupila, ale netušila jsem, kolik bolesti a bezesných nocí zoubky přinesou. S dítětem maminka stále na něco čeká. Přitom všechno má svůj čas. Těšila jsem se, až bude syn pást koníčky. Až se začne převracet na bříško a z bříška na záda. Přitom když to začal dělat, tak jsem vzpomínala, jak to bylo úžasné, když byl jen ležící miminko. Všechny ty krásné pokroky dětí nám pomáhají překlenout dny. Dny, které mi se synem utíkají tak rychle, že se nestačím divit. Dny, které jsou konečně naplněné. Tím nejkrásnějším smíchem. Konečně jsem přestala řešit zbytečné malichernosti. Řeším natolik důležité věci jako např.,zda není mému chlapečkovi zima nebo teplo. Píšu knížku receptů, počítám zoubky v pusince a říkám si, zda by nebylo lepší, kdyby se narodil se zuby. Vždyť ty zuby nás provází celý život. Neznám horší trápení, než se zuby. Všechna ta trápení, bych chtěla zažívat za svého chlapečka. Je neuvěřitelné, jak příroda vše krásně zařídila. Od těhotenství, porod, kojení...Jak říká můj muž, ještě, že má máma prsa :) Ta prsa nám teď zachraňují dny i noci.

Znovu se nadechnout

Myslela jsem si, že jako maminka na mateřské si budu užívat popíjení kávy ve Starbucks. Moje čisté a voňavé dítko bude odpočívat v kočárku Bogaboo a vše bude dokonalé.
Realita je taková,že s tumblerem stojím frontu, zpívám písně a těším se, že si kafe vychutnám po cestě v autě. Ovšem po cestě opět zpívám písně, abych neposlouchala místo rádia jiné libozvučné melodie. Náš repertoár se postupně rozšiřuje a já objevuji stále nové dětské písně.
Stejně jako jsem se těšila na popíjení kávy, tak jsem se těšila, že poletíme s potomkem k moři. Ač se to s naším turbo dítětem zdálo z počátku nereálné, tak se to stalo.
Pokud se jako rodiče, potřebujete znovu nadechnout, tak odleťte k moři. Sluníčko nám dodalo energii a co víc, dítě dvě noci spalo! Za celou noc se pouze jednou probudilo!!! Po první noci jsem se probudila a nevěděla jsem kde jsem a čí jsem. Druhou noc jsem stála nevěřícně nad postýlkou a kroutila jsem hlavou. Třetí noc už probíhala dle našich zvyklostí. Ale ty dvě noci mi dodaly tolik potřebné energie! Děkuji za ně!
Když jsem se ptala mé kamarádky, ať mi jako zkušená matka dá rady, co nezapomenout apod. Řekla mi, strašně si to užijete a jedním dítětem si dokonce přečteš knížku! A měla pravdu! Nejen to, přečetla jsem dvě. Obě Vám je mohu doporučit. Sedmilhářky bylo příjemné, lehké počteníčko pro večery strávené na terásce se střikem vína a bábovky kniha na zamyšlení. Nad některými příběhy jsem si říkala, opravdu se tohle může stát?!? To není možné! Měla jsem pocit, jako bych byla Marikou, autorkou knihy Sedmilhářky. Nebo je možné, že chodí na stejné kurzy se synem? Zřejmě všechny kurzy plavání a cvičení v Praze začínají známou říkankou Dobrý den, dobrý den, dneska máme krásný den atd.
Nikdy jsem si neužívala vůni moře a písek tolik jako teď s dítětem. Kočárkování po pláži má své kouzlo a milované bee písek krásně zvládl. Kilometry uchozené po písku nám vykouzlily úsměvy na tváři a radost z dětských rukou bořících se v písku ještě větší.
Chci si uchovat v paměti chození po pláži s dítětem v nosítku. Milovaná manduca nemohla zůstat doma a dokonale jsem ji využila i na letišti. Mé voňavé dítě v nosítku a pohled na moře, co víc si přát. Ta blízkost mezi námi při pohledu na moře, byla to nádhera. Den, kdy syn poprvé řekl táta.

Holka nebo kluk???

Holka nebo kluk?!? Je to asi fuk!!!
Tak to tedy není :) Nebudu si nic nalhávat, vždycky jsem si myslela, že stejně jako moje maminka budu mít tři princezny.
Když nám paní doktorka oznámila, že čekáme chlapečka okamžitě jsem se přeorientovala na modrou vlnu. Od té doby, co jsem při procházce v parku oznámila manželovi, že čekáme vytoužené miminko, měl jasno. Bude to kluk! Já jsem ve skrytu duše doufala v holčičku, ale snad i kvůli němu jsem si víc přála chlapečka. Stále jsem musela myslet na úžasného synka mé kamarádky, který prostě je a vždy bude úžasňák!
Když nám dle ultrazvuku paní doktorka řekla, že čekáme chlapečka, tak jsem řvala. Slzy na tváři se mi koulely jako hrachy. Plakala jsem jako želva. Manžel si myslel, že řvu proto, že nečekáme holčičku. Usmála jsem se na něj a říkala jsem mu, prosím tě, řvala bych i kdyby jsme čekali slona!
A bylo to! V bříšku byl schovaný chlapeček!
Okamžitě jsem musela jít koupit modrou výbavičku. Modrou zavinovačku, modrou deku, modré všechno co měli v jednom obchůdku na Sokolovské ve Vysočanech.
Nikdy nezapomenu na den, kdy jsem volala mamce, že mi neladí deka s kočárkem, že musím hned koupit jinou! Ptala se, proč?!? Snad jsem mohla mít zelený kočárek a modrou deku?!? Nakonec jsem koupila deku hnědou , protože nejlepší je být těhotná přes dny Marianne :) Modrá deka našla své využití při křtinách našeho syna.
Šílenství jménem nákupy ovšem pokračovalo celé mé těhotenství. Vyzvedla jsem svou kamarádku, které jsem musela okamžitě říct, že čekáme chlapečka!!! A vyrazili jsme si na Chodov, kde naše šílenství jménem nákupy neznalo meze :) Nakoupila jsem krásné oblečky ve výprodejích, takže pokud čekáte mimi na zimu a kupujete výbavičku v létě, tak ideální. Sehnala jsem skvělou kombinézku v Nextu, kterou bych jinak fakt nekoupila. Nebo ano?!? Kamarádka se kterou jsem nakupovala, byla také těhotná. Jen nevěděla, zda se v bříšku ukrývá princ nebo princezna. Kdyby se jí narodila holčička asi bych to nepřežila :) Ufff má také kluka!!!

Prosím spinkej

Stojím nad dětskou postýlkou, kde právě spokojeně oddechuje uspaný syn. Dnes určitě přijde ta noc, kdy se vyspím! Modlím se tak každý večer. Jak je možné, že některé dítě zvládne spát celou noc v kuse bez jediného probuzení a jiné se probudí několikrát za noc? Kdy už se konečně vyspím?
Přišla mi zpráva od manžela, zavolej, až uspíš Pufika. Jsme sami doma a já vím, že to nezvládnu. Rozhodla jsem se, že nebudu uspávat a syn se naučí spát sám ve své postýlce. Selhala jsem. Jak můžu tohle o sobě říct?!? Ale cítím to tak. Nedokážu své dítě nechat plakat. Opakovaně se k němu vracím a ujišťuji ho, že jsem tady pro něj. Zase jsem si přečetla úžasně chytrou knihu a článek v časopise MAMINKA a řekla jsem si, zvládneme to! Všichni společně.
Nezvládla jsem to, opět jsem syna vyndala z postýlky a ukolébala jej v náručí. Jeho miminkovské vůně se nikdy nenabažím. Volám manželovi, selhala jsem, opět jsem ho ukolébala. Po zavěšení telefonu přemýšlím nad jeho slovy. Copak by jsi dokázala usnout sama? Víš, přeci, že tě potřebuje! Vím!!! Také nedokážu usnout sama. Nejhorší večery jsou ty, kdy jsem bez milovaného manžela. Ležím v posteli a čekám, kdy přijde. Od narození se bojím tmy. Nikdy jsem nezvládala být doma sama a nechtěla jsem být. A teď to chci po svém synovi?
Pokládám ho do postýlky, hladím ho, zpívám ukolébavky a ujišťuji ho, že jsem tady pro něj a s ním. Syn se rozpláče a mé srdce je rozervané. Jako bych vzala kus papíru a roztrhala ho na malé díly. Nedokážu ho nechat samotného vykřičet.
Několik večerů jsme to tedy zkusili. Čekala jsem, jak bude reagovat přes den. Bohužel se stalo přesně to, co jsem očekávala :( Celý den se věšel na svou maminku, choval se jinak na cvičení, kde jindy řádí a dokonce nechtěl od maminky ani k babičce.
Půjdeme na to tedy jinak. Opět si budu "užívat" každodenní večerní ukolébání, ale zkusíme, zda projde ukolébání i od tatínka. Ať si konečně maminka také může jít zacvičit nebo do kina. Ovšem vystačí si i s vanou. Přestanu si vyčítat, že své dítě každý večer houpu v náručí. Nebudu si vyčítat, že s námi spí syn v posteli, když vím, že potřebuje kontakt. Je to prostě kontaktní dítě. Přála bych vám vidět jeho oči hledající maminku, když se v noci snaží utišit vřeštící dítě tatínek, aby maminka nemusela opět s prsem ven.
Až budete mít pocit, že jen to Vaše dítě nespí a budete zoufalé, podívejte se na stránky : www.prosimspinkej.cz
Nikdy mi nebylo lépe! Oni mají pravdu! Opět je to všechno o uspěchané době. Proč nechceme své děti uspávat? Protože chceme mít klid. Klid na práci a povinnosti.

Bgb sestry :)

Rozesmála jsem se na celé kolo (chtěla jsem napsat,málem jsem se počůrala,ale nepřišlo mi to úplně vhodné :)),když mi manžel řekl,že já a moje kamarádky,které vlastní kočárek bugaboo jsme bgb sestry :)
Tak jo, jsem maniačka kočárková a přiznám se,že tohle moje šílenství jménem kočárky nezná meze! Nejraději bych totiž měla doma kočárky tři. Houpací inglesinu (naše dítě miluje houpaní od narození,všeho druhu),bugaboo buffalo (sportovní) a lehké a skladné bugaboo bee (které mám,jupííí).
Protože,jestli to nevíte,tak mám toho nejúžasnějšího manžela na celém světě. Bugaboo bee mi daroval k mým 25.narozeninám!Prostě jsem ho tak dlouho otravovala,až už to chudák nevydržel :)
Nedávno mi řekl,že na téma kočárky už se odmítá bavit! Nechápu proč?!? Vždyť kočárky řešíme "jen" dva roky??!:) Začala jsem mu totiž povídat o sourozeneckých kočárcích :)
KOČÁREK je tedy u nás doma zakázané téma!!!

Při opakované návštěvě mybabystore jsem zjistila,že kočárek stokke trailz také není úplně k zahození :)

P.S. Některé ženy si z touhy po dítěti strkají polštář pod tričko a zkoušejí,jaké to bude až budou konečně těhotné!!! Já jsem chodila do obchodů s kočárky,houpat s kočárky :) Byla to moje odměna,radost a těšení se.

Vítej na světe, princi!

Přišla mi zpráva. Narodil se nám chlapeček v 30+5tt., 1800g, 40 cm. Je šikovný, dýchá od začátku sám.
Dnešní den ta nejkrásnější zpráva, která mohla přijít. Ukápla mi slza a po těle mám husí kůži.
Vzpomněla jsem si na svůj porod. Připadá mi to jako včera, kdy jsem přivedla na svět našeho chlapečka a to už panečku oslavil 9 měsíců.
Na radostnou zprávu jsem ihned odpověděla. Zpráva, která přišla nazpět, už mi takovou radost neudělala :(
Porodila jsem úplně sama. Nikdo tam nebyl. Manžel nestihl dojet. Byla jsem sama na porodním sále, křičela jsem, že rodim, nikdo nepřicházel. Porodila jsem sama, chlapečka pod sebe, on plakal a já křičela. Prosím,prosím, pojďte sem někdo, já jsem už porodila,prosíííím, kde jste kdo?!?Podolí?!?Nebudu se vyjadřovat o chování personálu celkově, chystám se napsat dopis řediteli.
V Podolí jsem byla k porodu registrovaná a měla jsem tam na svět přivést našeho chlapečka i já.Byl letní den a manžel zaparkoval před porodnicí v Podolí,přišla mi velká a neosobní. Plakala jsem,protože jsem měla strach,do té doby jsem nikdy nebyla hospitalizovaná v žádné nemocnici a nedovedla jsem si představit,že v nějaké takové budu trávit dny.
Jak je tohle možné?!? Nevím,co mám odpovědět. Vzpomínám na dokumentární seriál, který jsem sledovala, když jsem byla těhotná, nevěřícně a doufala jsem, že tohle se mi nikdy nestane!!!
Když jsem byla těhotná, tak jsem navštěvovala kurzy těhotenského cvičení. Na konci hodiny byla relaxace a každá nastávající maminka (nesnáším slovo těhule) se měla za něco pochválit. Já jsem se vždycky chválila za to, že zvládám těhotenství :) Asi to zní vtipně, ale po nevolnostech provázejících mé těhotenství mi to připadalo jako mé osobní vítězství.
Měla jsem štěstí a díky své kamarádce jsem potkala Járu. Naší průvodkyni, porodní bábu, andělku, ženu, která jako první spatřila našeho chlapečka.
Vzpomínám na ráno, kdy jsem manželovi oznámila, že dnes do práce nejde, protože rodíme. Umyla jsem si vlasy,vyžehlila šaty,zametla (abych neprobudila manžela),vytřela,uklidila kuchyň a napsala pokyny pro tatínka :)
Co má udělat, než si nás doveze domů:
Vyluxovat + vytřít
nakoupit (na lednici byl připevněný seznam potravin,kterým se má kojící žena vyvarovat)
vyluxovat auto + zajet s ním do myčky (napadl sníh,takže to bylo naprosto zbytečné,auto bylo cele od soli)
bohužel další už si nepamatuji :(
Dobu, kdy jsem měla bolesti jsem trávila ve vaně a manžel mi pouštěl Peppa Pig :) Dnes na prasátko Peppa koukáme s naším chlapečkem. Tenkrát jsem se vztekala, co mi to pouští na blbost?!?
Dny utíkají a já stále vzpomínám na náš krasný porod s Járou. Na porod, který jsem si vysnila. Díky Jáře, personálu v Neratovické porodnici, ale hlavně díky mému muži,který mi byl tou největší oporou jsem přivedla na svět chlapečka v "naší" bublině, do které náš chlapec vplul, očekáván milujícími rodiči,kteří jej netrpělivě očekávali a milují ho od prvního okamžiku!

MÁMA... MÁMA... MÁMA

Tak na tohle slůvko jsem čekala od doby, co ten náš Pufik vykoukl na svět! A přesně takhle to ten náš milovaný chlapeček říká, když chce pochovat, vzteká se a prostě chce mámu! Máma je tady pro něj totiž 24 hodin denně. Stále má maminku na očích a ona mu dělá, co mu na těch jeho nejkrásnějších modrých očí vidí!
Nedávno jsem si své kamarádce postěžovala, že mám pocit, že každá MÁMA na mateřské/rodičovské dovolené musí dělat ještě něco jiného, než být "jen" MÁMA!!! Každá šije úžasné věci, tvoří, kreslí, peče dorty apod. Je to prostě tím, že MÁMA zjistí, že dokáže vše, co si jen zamane!
A co právě dělám já?!?
Rozhodla jsem se, že budu psát blog. Přestože jsem říkala, že když MÁMA nešije, tak alespoň píše blog :) Jenže já se z toho všeho alespoň vypíšu :)
Víla nebo princezna? Je to fuk... prostě MÁMA celou svojí bytostí - konečně!

Však jsem po ničem jiném netoužila!