z deníku šťastných rodičů

Vždy se moc těším na pátek, až budeme všichni společně. Máma, táta a Josífek, naše trojka a pes. Víkendy si užíváme společně s tatínkem, ale hlavně Josífek si užívá tatínka.
Naše běžné denní ráno je, že se všichni probudíme v jedné posteli. Tedy spíše vzbudí se Josífek, který se snaží probudit mámu nebo tátu. Jednoho z nás, kdo bude schopen vstát. Nastává tedy hra. Lásko,vstávej,prosím!
Náš Josífek, stejně jako každé dítě miluje hru bububu baf! Bereme tedy ráno deku a po milionkráté hrajeme tuto hru. Přikryla jsem se dekou a doufala jsem, že jsem neviditelná. Manžel říká synovi, Josífku dívej, maminka dělá bububu baf a vybafne až za hodinu :)
Hru lásko,vstávej ten den vyhrál tatínek. Já jsem byla v říši snů, když v tom přišel manžel, přitulil se a říká, dělej, že tady nejsi! Josífek si sám hraje v pokojíčku!!!
Víkend byl krásný, zalitý sluncem. Konečně jsme se všichni tři vydali do ZOO. Dopoledne v ZOO bylo úžasné. Tak jako každý den s Josífkem. Při odchodu ze ZOO byl čas zamávat plameňákům a tatínek si neodpustil poznámku. Josífku, z plameňáků se dělají oranžové pastelky :)
Milujeme našeho tatínka!
Nevím, jak vy milující mámy, ale my trávíme dny venku :) Miluji dny na rodičovské!

zatímco jsi spal...

Nikdy se nevynadívám spícího dítěte. Když se syn narodil, dokázala jsem se hodiny dívat, jak spí a sladce oddechuje. Trvá to stále.
Než jsem se stala mámou, pozorovala jsem spícího manžela. Sladce a zamilovaně jsem každé ráno pozorovala toho pohledného muže, který spí semnou v posteli.
Teď už jsme v posteli tři. Mezi námi sladce oddechuje syn na kterého se dívám se zamilovaností každé ráno. Ovšem, pokud nás ráno nechá vyspat :)
Někdy se zadaří a vstáváme v 8 hodin, takové rána miluji nejvíce. Maminka má čas probudit se a mohu si užít chvíle, kdy pozoruji spícího syna.
Když syn večer usne nastává část dne kterou nazývám "začínáme žít" :) Jistě tuto část dne znají všichni rodiče malých dětí. Je čas na úklid, film, seriál, tvoření...je čas jít brzy spát, což se nikdy nepovede. Nenechám si přeci vzít tuto část dne. Je třeba upéct bábovku pro návštěvu, po sté vyluxovat a vytřít apod. Miluji večery, když Josífek spí. Děkuji za chůvičku, která syna hlídá.
Od doby, kdy Josífek usne jako bych nastavila minutku a připadám si jako motorová myš :) Ať už se jedná o noční spánek nebo spánek přes den.
Milé maminky, ráda bych se s Vámi podělila o poznatky :)
1. Pokud dítě usne jako první se najezte!
2. Pak je čas na další věci..úklid a jiné..
3. Pokud potřebujete jít do sprchy běžte do ní hned, jakmile potomek usne. Děti mají radar a jakmile jde maminka do sprchy, probudí se. Zákon schválnosti.
4. Nikdy nedoufejte že stihnete víc věci, než které jsou reálné. Akorát budete zklamané. Naopak pokud se zadaří a stihnete toho více, budete mile překvapené.
5. I když dítě spí, je čas jít na procházku a dát si na čerstvém vzduchu kávu.
6. Novopečeným maminkám...místo paralenu, vem kočár a běž ven, čerstvý vzduch je nejlepší lék na bolest hlavy a i mysl si odpočine.
7. Kočárkováním sbírejte energii ze slunce.
8. Děti potřebují spánek a čerstvý vzduch.
9. Konečně jsem teď, když jsem máma pochopila podstatu odpoledního spaní!
10. Rok je dlouhý copánek...a věřte, že čas s dětmi rychle utíká a ač se to zdá nemožné, začnou spát!

P.S. Posílám ti pusu

Vykračuji si tak po chodníčku s Josífkem a přemýšlím, že každé dětské období je něčím výjimečné. Obávala jsem se dne, kdy nám skončí kočárkování. Každou procházku jsem si užívala. Nasávala jsem čerstvý vzduch a pobyt venku mi podával tolik potřebnou energii na péči o mého živého syna.
Nevím, zda bude ještě lepší období. Věřím, že ano. Ale období, které nyní prožíváme se synem, je tím nejkrásnějším.
Každý den se Josífek naučí něco nového. Začíná povídat první slůvka. Nechodí, ale stále běhá. Zatím ho chůze a běh unaví, tak si rád sedne do kočárku. Můžeme tedy stále vyrážet na dlouhé procházky a přitom zkoušet první krůčky venku.
Je neuvěřitelné, jak vše pozoruje a objevuje. Každé ráno se probouzí a doufá, že z okna ložnice uvidí bagr. Každou procházku po okolí domova jdeme tedy po stopách bagrů.
Tento týden jsem byla na cvičení v Anahita, kam každý týden s Josífkem docházíme. Jedna maminka si v herní kavárničce postěžovala, že ji mrzí, že pokroky jejího chlapečka nemá s kým sdílet. Že je celý den se synem sama a nikdo nevidí jeho pokroky. Její kamarádka jí utěšovala, že na to má přeci jí. Že proto spolu tráví čas, aby si pověděli, kolik toho jejich lásky umí nového.
Proto vznikla a vznikají mateřská centra a je to moc dobře. Každá maminka potřebuje sdílet radost. Chce ukázat ostatním, že její syn umí poslat pusu, udělat PA-PA, předvést indiána.
Dříve rodiny žily pospolu. My bydlíme na okraji Prahy, kde jako dalších mnoho rodin bydlíme sami, bez rodiny. Proto si s maminky tvoříme komunitu matek, aby jsme mohli sdílet poznatky a sdílet radost z pokroků našich dětí. Vyhledáváme vlídná slůvka, radujeme se navzájem a jsme si podporou.
Je třeba se obklopit maminky stejného rázu a stylem výchovy, ale je stejně obohacující pozorovat jiné styly výchovy a vyslechnout si názory.
My s manželem se řídíme vlastní intuicí a doufáme, že s našeho syna vychováme čestného člověka, který se bude umět omluvit a poděkovat.
Jsem ráda, že jsem součástí našeho každodenního života maminek na našem "dvorečku". Děkuji, za Anahitu. Děkuji Ivě Kmínkové, která mě nemá za hysterickou matku, ale milující a pečující maminku, která se snaží rozvíjet své dítě a vést ho.

P.S. Mít čilé a živé dítě neznamená, že se musí maminka schovávat. Jen je třeba vybírat vhodné aktivity a navštěvovat takové kamarádky, které mají pochopení.