Věděla jsem, že moje prsa nejsou pro kojení ideální, tak jsem nelenila a hned zkraje těhotenství jsem vyhledala kurz kojení s laktační poradkyní. Byl velmi přínosný a já jsem opravdu ráda, že jsem jej absolvovala. Na kurz jsem šla hlavně proto, aby mi LP prsa vyšetřila. Z kurzu jsem odešla plná dojmů, nových poznatků a zakoupila jsem si formovače. Které jsem pečlivě nosila i v létě, kdy bylo vedro a dusno.
Když mi naše PA Jára ještě na porodním sále přiložila syna k prsu, byla jsem nejšťastnější mámou. Syn sál a já doufala, že máme vyhráno! Netušila jsem ale, jaká dlouhá cesta je před námi. Do postýlky určené pro novorozence jsem k oblečkům a plenkám dostala kloboučky. V tu chvíli jsem netušila, že to budou moji "kamarádi" pro mnoho následujících dnů.
Na svůj pobyt v porodnici vzpomínám jako na dny na hotelu. Měla jsem krásný, útulný a čistý pokoj. Dostala jsem najíst a o nic jsem se nemusela starat. Jen o sebe a můj uzlíček štěstí. Trochu jsem se tedy obávala, jaké to bude, až si nás tatínek přiveze domů.
Myslela jsem si, že syn přibírá na váze. Kojila jsem pravidelně, každé dvě nebo tři hodinky. Užívala jsem si pocit štěstí a tělo si zvykalo na nevyspání. Co mi ale ubíralo sílu, byla bolest hlavy, která netrvala dny, ale týdny. Jediné vysvobození byly procházky s kočárkem, navíc syn v kočárku krásně spinkat a já jsem dýchala čerstvý vzduch. Horší byly ovšem zimnice a teploty, které mé šestinedělí provázely. Když jsem byla těhotná neměla jsem den, kdy by mi byla zima. Stále jsem větrala, spala s otevřeným oknem a lehkou peřinou. Že jsem nedopla kabát nebo bundu mi bylo úplně fuk.
Jaké překvapení ovšem nastalo, když mi pediatrička oznámila, že náš syn vůbec na váze nepřibírá, naopak stále ubírá. Připadala jsem si jako matka, která své dítě trápí hlady. Jsem přeci ale matka lvice a tak jsem se neschovala do písku, ale rozhodla jsem se, že budeme bojovat a ten boj vyhrajeme! Verdikt paní doktorky byl jasný, buď přiberete nebo nástup do nemocnice. Věděla jsem, že vše tkví ve špatné technice kojení. Ještě z čekárny jsem proto volala laktační poradkyni paní Evu. Telefonní číslo jsem měla uložené v mobilu. Měla jsem štěstí a hned odpoledne se u nás zastavila. Stačilo tak málo, pouze vyměnit velikost našich "kamarádů" kloboučků a syn spokojeně sál, polykal, až se zajíkal.
Kvůli nízké váze našeho syna jsem byla nucena kojit každé dvě hodiny ve dne i v noci. Myslela jsem, že usnu ve stoje, byla jsem tak strašně vyčerpaná! Připadalo mi, že opravdu nedělám nic jiného, než že kojím. Byla jsem ráda, že jsem se dostala ven na krátkou procházku. Věděla jsem, že musím vydržet. Seděla jsem v kojícím křesle, kojila jsem a po tváři mi stékaly slzy bolesti. Nemohla jsem se na svého syna ani podívat. Bylo mi ze všeho zle. Manžel mi pouštěl seriál přátelé, ale jak jsem se mohla soustředit na titulky?!? Nechápal, že se zvládnu dívat pouze na, pro něj nesmyslnou ulici a ordinaci. Tyto dny jsem svého syna nazývala bojovníčkem. Věděla jsem, že to paní doktorce "natřeme".
Každou kontrolu jsem na něj byla pyšná, jak krásně přibírá a za každou návštěvu jsem mu něco koupila :) Když jsem byla těhotná, odměňovala jsem se také, byla jsem na sebe pyšná, že těhotenství zvládám. Stejně tak jsem pyšná, že jsem dobrá máma. Alespoň doufám.
Sice nejsem ani po 10 měsících spokojena se svou váhou. Sice nesnáším svoje strie na břiše. Sice už nikdy (doufám,že ano) nebudu vypadat jako před těhotenstvím. Za to dobře a dlouho kojím. Myslím, že to je mnohem důležitější. Mám totiž šťastné dítě.
Asi budu psát o kojení na pokračování :) ještě bych toho chtěla napsat mnoho, tak zase příště. Jen jednu cennou radu mi dovolte milé maminky. Nebuďte své uzlíčky v noci na kojení. Když dítě spí, tak spí. Nabízejte prso kdykoliv si o něj miminko řekne a ke kojení se klidně vracejte. Neznamená přeci, že když dítě určitou dobu např.přes den nekojíte, že tomu zase nemůže být jinak. Mateřské mléko je totiž lék na všechno.
